13.04.2004

     Živorodé ryby jsou rozděleny do čtyř čeledí: Goodeidae, Anablepidae (čtyřocí halančíci a Jenynsie), Poeciliidae a Hemiramphidae (polozobánky). Absolutní většina, ale ne výhradně, je živorodá - a to je důvod jejich neoficiálního názvu „Živorodky“, který jim dali akvaristé.
     Ptáte-li se proč jsou mezi živorodky řazeny i druhy kladoucí jikry, pak vězte, že systém této neustále se vyvíjející skupiny ryb není zcela konečný a zahrnuje (tak jak je to v systematice běžné) všechny druhy, které jsou si evolučně blízké. Například skupina polozobánek je pod velmi silným evolučním tlakem, takže třeba rod Hyporhamphus společně s rodem Zenarchopterus mají v současnosti (2003) dohromady 53 popsaných druhů, z nichž většina je pouhým okem nerozlišitelná a u značné části druhů není jasné, zda jsou živorodé.  

     Předkové těchto ryb ještě „nedávno“ žili v mořích. Některé z nich, např. četné druhy polozobánek mořskými rybami zůstaly, většina druhů Anablepidae žije v brakických vodách, některé druhy rodu Gambusia brakickou vodu vyhledávají, atd.
     To je také důvod proč mnoho druhů preferuje biotopy s tvrdou, alkalickou vodou. Menšina druhů se ale přizpůsobila měkké a kyselé vodě. Proto nelze požadavky živorodek zevšeobecňovat.
     Jednou z nejdůležitějších výhod živorodek je, že jedna jediná oplodněná samice stačí na založení nové populace (živorodost jako nejpokročilejší evoluční znak živočichů je u této skupiny zaznamenán v různých úrovních). Nevyhnutelný inbreeding, který v takové populaci nastane, vede k novým barevným variantám, nebo dokonce ke vzniku nového druhu a to během relativně krátkého časového intervalu. To vysvětluje, proč tak velké množství druhů živorodek obývá nevelké oblasti a proč je mezi nimi tolik endemitů. Bohužel, tato evoluční výhoda je zároveň i značnou nevýhodou - zvýšené využívání potoků a řek pro zemědělské účely nebo pitnou vodu vedlo k vymizení mnoha endemických druhů.
     Vzhledem ke schopnosti vývoje nových druhů, poddruhů a ras během krátkého časového úseku, vznikají mezi vědci časté spory o systematické zařazení mnohých druhů. A aby toho nebylo málo, přidává se k již zmíněným problémům další faktor, který je jinak v živočišné říši poměrně vzácný – snadná hybridizace, při které dokonce v některých případech vznikají nové druhy.
     Jiným, ještě vzácnějším případem hybridogeneze je klepton (klepton je řecký výraz pro "krádež"). Jedná se o formu stálého křížení stabilní populace samic s cizími samci a tím o permanentní obohacování o genetický materiál jiných druhů. Mezi živorodkami byl tento fenomén objeven v roce 1932 u Amazonské Molly Poecilia kl. formosa. Tento druh vůbec nemá v přírodě vlastní samce! V těchto kleptonových populacích je v reprodukci genetický materiál určující samce úplně vyřazen a potomstvo je výlučně samičího pohlaví. Veškeré pokusy o získání samců selhaly. Avšak pokusným křížením Poecilia latipinna a Poecilia mexicana vznikli kříženci celkovým habitem shodní s Poecilia kl. formosa, ale populace měla samce a byla schopna se rozmnožovat "normálně".
     Jiné kleptony byly objeveny v rodu Poeciliopsis. I zde jsou kleptonní druhy pouze samičí. Ale to rozhodně neznamená že všechny kleptony musejí být jediného pohlaví! Například všechny populace jedné z nejrozšířenějších evropských žab Rana kl. esculenta mají obě pohlaví.
     V systematice živorodek je to jako u většiny skupin ostatních ryb: různí vědci mají různé názory na zařazení jednotlivých druhů. Proto zde uvedený systém může být v rozporu s běžně přijímanými systémy, publikovanými v akvaristických knihách. Zde jsem se přidržel názoru jednoho z nejuznávanějších ichtyologů, Williama Eschemeyera.
     Připravte se ale na to, že další nové poznatky budou časem vést k revizi a úpravám, které budou spíše větší, než menší.