Hykeš, O.V., (1913): Phalloceros caudimaculatus (Hens.) Eig., Akvaristické listy, 2/1924, str. 27-29
Akvaristické listy, 5/1924, str. 72-74

Phalloceros caudimaculatus (Hens.) var. reticulata Köhl

Dnes by sotva kdo uvěřil, že dovoz zabarvením i chováním tak prostinkého Phalloceros caudimaculatus znamenal v akvaristice převrat a prvořadou sensaci. Než nutno uvážit, že tehda neměli akvaristé přílišného výběru v obyvatelích svých nádrží a bylo proto víc než přirazeno, že prvně dovezená rybka rodící živá mláďata byla velevítanou novinkou a obohacením i když zůstávala zabarvením daleko pozadu za chovanými již druhy. Sice již roku 1898 dovezl Nitsche živorodou rybku Gambusia Holbrooki, avšak jen v samčích kusech, takže můžeme považovati vskutku teprve tento druh za prvou akvarijní živorodku.

Nejlépe pochopíme sensaci, jakou Phalloceros při svém dovezení Matteem 1899 do Německa způsobil, připomeneme-li si, že první čas platilo se za něho až 150 Mk, tedy částka na tehdejší platební poměry neobvyklá. V této ceně se novinka ovšem dlouho neudržela a klesla po třech letech na 10 Mk, ale s klesající cenou neklesal nikterak zájem o ni, zvláště pokud byla jedinou živorodou rybkou akvaristu. Když později dovezeny byly další druhy živorodých Cyprinodontidů, povětšině o mnoho pestřejší, zájem povoloval, třebaže ještě dlouho byl buzen sporem o její správné pojmenování a dnes, pětadvacet let po jejím dovezení, sotva který akvarista ji pěstuje.

Docela zajímavá je její akvarijní historie, jejímž hlavním rysem je neustálý spor a správné pojmenování. Začal se hned po dovezení vinou Matteho, který ve svých článcích (na př. Blätter f.. Aq. u. Terrarienkunde 1900) píše o ní jako o Girardinus decemmaculatus; stejně tak i Zolotnickij (v Archives de zoologie 1901) mluví o tomto druhu, ale upozorňuje již, že jde pravděpodobně o omyl v označení. A ten byl prokázán, když 1902 byl dovezen skutečný G. decemmaculatus; nové nedorozumění vzniklo však hned v zápětí, když rybka byla jedněmi stotožňována s Girardinus januarius, druhými s G. caudimaculatus a oba tábory dokazovaly správnost a oprávněnost své diagnosy. Usmíření nastalo prohlášením obou názvů za stejně platná synonyma, jak to konečně učinil i Garman ve svém díle (The Cyprinodonts 1895), třebaže v ústech akvaristů spíše se vžil název »januarky«. Nové nedorozumění vyvolalo zavádění nových rodových jmen Glaridichthys, Glaridodon, až londýnský ichthyolog Regan přinesl těsně před válkou konečné rozluštění pro vědu i akvaristy. Prostudoval důkladně jednotlivé živorodé rody halančíkovitých ryb a na podkladě prací Eigenmannových zavedl do nich přesný systém podle utváření pohlavního orgánu samčího gonopodia. Tu se ukázalo, že rod Girardinus je ve skutečnosti daleko užší, než jak zoologové dosud soudili, a že i Girardinus caudimaculatus a G. januarius do něho. nepatří majíce gonopodium vytvořeno zcela odlišně. Girardinus caudimaculatus byl proto vyřazen do samostatného, Eigenmannem 1907 stanoveného rodu Phalloceros (z řeckého, asi s gonopodiem růžkatě zakončeným) s ponecháním druhového ozna­čení caudimaculatus (z lat. se skvrnou na ocase), daného mu 1868 Henslem. Současně však poznáno, že Henselův druh Girardinus januarius není s G. caudimaculatus totožný, jak soudil na př. Garman a všichni akvaristé, nýbrž že je zcela samostatný a tvoří vlastní rod Phalloptychus januarius. Není tedy správné nazývati naší rybku »januárkou«.

Podle Henselova popisu (v. Archiv für Naturgeschichte XXXIV. 1868) má tato rybka v hřbetní ploutvi 8, v řitní 10 a v břišní 5 paprsků, v postranní čáře 28 šupin; Garman udává ploutevní formuli proměnlivější: hř. 3—9, ř. 9—11; b. 5—6, prs. 10—12, postr. č. 28—31. Zabarvení je šedožluté (u Garmana světle olivové) s jemnou síťovitou kresbou a kolmou, jako zornička širokou, avšak nahoře i doje zahrocenou černou skvrnou pod koncem hřbetní ploutve na 11—13 šupině od konce ocasu. Občas je krom toho patrno několik hnědých proužků stej­ného směru po bocích a zvláště na ocase, u samců zřetelnějších než u samic . Bývá jich po 3—5 před a za černou velikou skvrnou ocasní (občas také mizející) a ty právě byly příčinou chybného závěru Matteova, že má před sebou Girardinus decemmaculatus (z lat. s 10 skvrnami). Ploutve jsou bezbarvé, jen tu a tam s tmavšími body podle Garmana); toliko paprsky samčího gonopodia (vyvíjejícího se z řitní ploutve) jsou načernalé. Tlamka samce je zahrocenější než u Q . Z 32 samic, jež Hensel nalovil ve studánkách a příkopech okolí S. Leopoldo na Costa do Serra v jižní Brasilii (30" j. z. š.) měřilo bez ocasní ploutve 32 mm, z 9 samců byl největší 23 mm dlouhý. Garman pro samice udává 1—1 1/2 palce (inches), pro samce 3/4 palce; vedle nalezišť brasilských uvádí Garman i argentinská (na př. Rio Negro).

Podle zpráv je Phallocerqs caudimaculatus ve své vlasti (Argentině, Uruquay a již. Brasilii) velmi obyčejnou, řekli bychom plevelnou rybkou; domorodci nazývají ho (ještě s jinými živorodkami) barricudos (břicháček) a loví ho sítky a přidávají do kaše maniokové. Jeť ho plno v silničních příkopech, v tůňkách, mělkých studánkách a kalužinách; žije však i v tekoucích vodách, ba i v bystrých horských potocích, tu však nejraději na pobřežních mělčinách neb mezi rostlinstvem, vždy však ve větších společnostech. Podle přímých měření teplot v těchto jeho bydlištích se ukázalo, že v zimním období klesá teplota vody až na 6 °C, za léto dostupuje 28 °C, ba v mělkých kalužích až 35 °C; tak si ovšem snadno vysvětlíme, proč hned na počátku svého akvarijního života osvědčil se Phalloceros tak nenáročným na teplotu a spokojil se na př. u Zolotnickijho 6 °R a zase snesl 25 °R.

Koncem roku 1905 přivezena byla z okolí Santosu v Brasilii živorodá rybka, pro své černě skvrnité tělo záhy všemi pěstiteli oblíbená, jež byla označena Leonhardtem v Drážďanech i Boulengerem v Londýně jako Petersem r. 1857 popsaný druh Poecilia reticulata. Tvarem těla byla však velmi málo podob­ná dotud známým poeciliím, zato však se velmi shodovala s tehdejší »januárkou«, našim Phalloceros caudimaculatus; (Píše se caudimaculatus i caudomaculatus. (Volz na př. popsal jeden druh rasbor jako Rasbora caudimaculata.) Prvního názvu užil poprvé Hensel 1868, názvu caudomaculatus Eigenmann 1894, když své exempláře pokládal za nový druh, a popsal"jako Poecilia caudomaculatus. Podle pravidla priority má se uznati vždy označení dané živočichu poprvé) dokonce při chovu v akváriích se ukázalo, že část mláďat nemá typické kresby z přečetných černých skvrnek, nýbrž že je zabarvena í v dospělosti jednotvárně žlutohnědě až na kolmou černou skvrnku v ocase, zcela shodnou s onou, jež je typická pro Phalloceros caudimaculatus. A velmi mnohým pěstitelům se jejich chovy dobou úplně »zvrhly« v tyto neskvrnité jedince, odlišné od obecných »januárek« jen poněkud žlutějším zabar­vením. W. Köhler (Blätter f. Aq.- u. Terrarienkunde 1906) prohlásil proto tuto živorodku za variatu »januárky« a pojmenoval Girardinus januarius var. reticulata. Toto označení je vhodné, jen je potřebí pozměnit název typického druhu na dnes platný, takže správné jméno »retikulátky« je Phalloceros caudimaculatus Hens var. reticulata.

Phalloceros caudimaculatus var. reticulata není, leč melanotickou (t. j. černě zbarvenou) odrůdou v jižních částech J. Ameriky obecné rybky P. caudi­maculatus, popsané v prvé části tohoto článku (Akv. listy III. str. 2.). Žije v severní části Již. Ameriky, zejména v Brasilii. (Údaje, že žije též ve Venezuele a na západoindických ostrovech nelze jen tak přijímat, podobně i zmínky o veliké proměnlivosti barev, poněvadž se vztahují na Poecilia reticulata, jež je však zcela odlišná rybka, totiž známá »gupa« t. j, Lebistes reticulatus. Zdá se mi, že naše rybka nebyla před dovezením do nádrží vědě vůbec známa. Malá skvrnitost některých kresů známa je i z volné přírody. (Franck v Bl. XXV. s. 29.))

Podle sdělení lovců, jež ji při­vezli do Evropy, obývá tam tekoucí vody, zvláště horské potůčky s čistou vo­dou, jichž teplota nepřesahuje 25 °C; nejsou tedy správné údaje mnohých příruček, že vzhledem k teplejší povaze své vlasti vyžaduje vyšší teploty nežli Phalloceros caudimaculatus. Mnozí totiž zapomínají, že ryby žijí i v pramenitých vodách, jež nemají nikdy teplotu stojatých vod i když leží v tropech.

Vzdornost k nižším teplotám osvědčila rybka i v zajetí a je zajímavo, že velmi mnozí pěstitelé pozorovali, jak s vysokou teplotou ztrácí černé skvrny po těle; proto doporučovali pěstovat ji při. nižších teplotách 18—20 °C, aby se do­sáhlo potomstva pěkně černě skvrnitého. Skvrnitost této rybky je totiž velmi proměnlivá a zvláště u samic jí často ubývá: kdežto samečkové bývají mnohdy takřka zcela černí, u samic nacházíme mnohdy jen několik málo skvrnek roztroušených nepravidelně po těle. Mláďata líhnou se vůbec bez nich, jen v ocase mezi řitní a hřbetní ploutvičkou mají kolmou černou skvrnku, známou od typického Phal­loceros caudimaculatus; při dalším růstu začnou se jim as od délky 1 1/2 cm objevovati na žlutohnědém podkladě nepravidelné černé skvrnky (nejprve a nejhojněji na ocase, zvláště podél jeho spodní hrany), jež časem přecházejí i na ploutve, krom bezbarvých sudých, jež zůstávají bez nich trvale. Vybarvená rybka je velmi vkusná: hruď a břicho jsou stříbrobílé a zůstávají beze skvrn, ostatek je žlutohnědý s větším nebo menším bohatstvím sytě černých skvrnek; liché ploutve jsou pěkně žlutavé, zvláště v částech přilehlých k tělu a také posety skvrnami. Oko má pěkně žlutou duhovku, skřele u samců velmi intensivní modravý třpyt. Tento vkusný šat zalíbil se svého, času tak pěstitelům, že »relikulátka« byla velmi ceněna a pokládána za nejkrásnější rybku r. 1905 dovezenou a mnoho bylo o ní psáno. Okolnost, že i dnes se s ní setkáváme skoro u každého akva­risty, třebaže od těch dob bylo dovezeno mnoho nových »živorodek«, z nichž některé zabarvením ještě krásnější, svědčí, že i její přizpůsobení se životu v zajetí je dokonalé.

Rybka patří opravdu k nejvděčnějším obyvatelům nádrží začátečníků. Miluje akvária pěkně zarostlá vodními i plovoucími rostlinami, čistou, kyslíkatou vodu a raději větší než menší nádobu, i když nedorůstá velikých rozměrů (samci 2-2,5 cm, samice 3-4 cm). V potravě si sice nevybírá, požaduje však rozhodně vedle masitých soust (perlooček, buchanek, pakomářích larev atp.) i potravy rostlinné (sušený salát nebo řasy); jsou-li rostliny jejího domova zařaseny, můžeme, »retikulátky« každou chvíli pozorovat, jak okusují řasy s povrchu rostlin. Podle mých zkušeností, je tato rybka veliký skokan nad hladinu, proto nutno nádrž vždy opravdu pečlivě krýt.

Mláďata líhnou se každý 4.—6. týden. Jsou nazelenalá a dosahují hned při narození délky na 7 mm při nepatrné výšce, takže jejich vzhled je nitkovitý. kdežto u typické formy je daleko zavalitější. Staré rybky jim zpravidla neubližují, možno tedy pěstovati ve větší a hlavně hustěji osazené nádrži vedle sebe ně­kolik generací současně. Mláďata vyžadují opět dostatek rostlinné potravy, dají se však vyživiti i umělými krmivy sušenými a rostou dosti rychle; po čtvrt roce mívají samičky první mláďata. Počet jich kolísá podle velikosti samice, veliká sa­mice mívá až přes 30 mladých najednou, prvnička několik málo kusů.

V akváriích osvědčila se rybka velmi dobře až na jedno. Vedle přerozmanitých dobrých vlastností, bývá totiž stihána mnohdy velikou úmrtností. Celé houfce hynou z neznámé příčiny do jednoho, zvláště za nevlídných dnů na přechodu podzimu a zimy a zimy a jara. Tato hromadná hynutí »retikulát« byla předmětem již mnoha úvah a pokusů, ale dodnes nejsou kloudně vysvětlena. Mnozí je vykládají zvýšenou potřebou kyslíku, pravdě nejpodobnější je však (vzhledem k epidemickému rázu) bakteriologický podklad těchto onemocnění. Běží asi o typické bakterium účinné právě na tuto rybku, neboť bylo pozorováno už mnohokrát, že mezi nejrůznějšími obyvateli nějaké nádrže zahynou jediné »retikulátky«. Přes to bych nezrazoval začátečníky od jejich chovu.

V nádržích prostorných, rybkami nepřeplněných, vhodně osázených s či­stou vodou dostavuje se toto náhlé hynutí velmi vzácně; mnohde se též osvědčila občasná výměna staré vody za čerstvou stejně teplou, což se dá vysvětliti a odůvodniti tím, že rybka je v přírodě obyvatelem tekoucích vod, jež jsou vždy kyslíkem bohatší, nežli stojaté tůňky, příkopy a pod. Tak při trošce opatrnosti není potřeba obav a i začátečník může se o chov této pěkné rybky pokusiti.