Norbert Dokoupil, RNDr. Jozef Májsky, RNDr. Roman Slaboch

článek byl uveřejněn v časopisu Akvárium Terárium, 3/2007, str. 20

Vzhledem k velikosti jenynsií (samci 30–40 mm, samice 100–120 mm) by akvárium pro chov těchto živorodek mělo mít objem aspoň 100 litrů. Nemusí být vysoké, ale protože jsou to hbití plavci, je vhodné co nejdelší. Voda musí být alkalická, středně až velmi tvrdá. Dostupná akvaristická literatura doporučuje přidat na 10 litrů vody 1–2 rovné čajové lžičky jodidované soli. Nedostatek jódu se může údajně projevit blednutím až odstáváním žaberních víček. Na základě našich zkušeností s jenynsiemi přivezenými z Argentinské lokality Sant Clemente del Tuyú (Jenynsia cf. multidentata) však můžeme konstatovat, že rybky přežívají bez problémů i v nepřisolené vodě, zatím však chováme jen druhou generaci (F2). Pokusy s výraznějšími poklesy teploty jsme zatím nezkoušeli. Běžně se teplota v akváriích pohybuje od 18 do 26 °C. Chov byl úspěšný i v zahradním jezírku, ve kterém strávili bezmála půl roku (V.–XI. 2006). Velmi důležitý je pohyb vody v nádrži, docílený pomocí výkonnějšího čerpadla, stejně jako pravidelná výměna alespoň 1/3 vody týdně. Chlorovanou vodovodní vodu snášejí tyto živorodky bez problémů. Po výměně vody se vždy zvýší jejich vitalita. Rostliny v akváriu nejsou nutné, ale v přiměřeném množství, zejména pokud alespoň částečně pokrývají hladinu, snižují plachost ryb. V zahradním jezírku se zdržovaly převážně pod listy leknínů, odkud vyplouvaly pouze za potravou /5/. Jejich chování v zajetí ovšem nelze generalizovat. Pravděpodobně je závislé na různých parametrech chovné nádrže. V některých populacích jsou již 30 mm velcí jedinci agresivní k jiným, menším druhům ryb /2/. Zkušenosti s importovanými jenynsiemi jsou však jiné. Bez problémů žily například s divokou formou mečovek mexických (Xiphophorus helleri), ovšem menší jedince (5 mm) živorodky desetiskvrnné (Cnesterodon decemmmaculatus), živorodky duhové (Poecilia reticulata), či živorodky křížené (Poecilia formosa), považovali za potravu. S jejich krmením nejsou problémy, preferují larvy pakomárů (patentky – Chiromonus sp.), s oblibou také přijímají libovolný zooplankton, nauplie žábronožky solné, strouhané hovězí srdce i vločková krmiva. Podle vlastních pozorování se v přírodě živí především řasami /5/, proto jim můžeme v zajetí nabídnout spirulinu, kterou s chutí přijímají. Akvárium zbavily vláknitých řas během několika dní. Špenát jim však nechutnal.

Mláďata pohlavně dospívají ve 3. –4. měsíci. V tomto věku dosahují samičky necelou polovinu délky plně vyvinutých jedinců. U mladých, dosud nezabřezlých samiček se v tomto věku objevuje nad řitní ploutví, u urogenitálního otvoru žlutooranžová skvrna, která po oplození mizí. Je to vlastně jakýsi opak skvrny březosti, která je ovšem u jenynsií pouze naznačena kouřovým ztmavnutím v oblasti urogenitálního otvoru. Zmiňovaná „panenská” barevná skvrna je v akvarijních chovech poměrně vzácná. Samičky zřejmě díky malému prostoru a nemožnosti úniku před samci, zabřezávají ihned po dosažení dospělosti, dříve než se u nich „panenská” skvrna objeví. Břišní partie gravidních samic nejsou tak výrazně objemné jako u Poecilií. Působí však velmi mohutně. V našich podmínkách rodí samičky v intervalu 5-6 týdnů, prodloužením fotoperiody je možno tento interval zkrátit až na 23 dní. Některé literární prameny uvádějí v jednom vrhu až 100 mláďat, Turner /7/ zaznamenal u 95 mm velké samičky z Argentiny až 102 mláďat, ale jiní autoři jsou skromnější (10–40 mláďat). Naše zkušenosti také potvrzují menší počty mláďat. Běžně 10–15 v jednom vrhu, a to i u dobře vyvinutých samic, 20 mláďat považujeme už za „rekord”. Jejich velikost je závislá na výživě samičky a pohybuje se od 10 do 20 mm. Mají-li se mladé rybky kde ukrýt (hustá vegetace), může jich část přežít, ale většina padne za oběť kanibalismu rodičů. To platí pro popisovanou, čerstvě importovanou populaci Jenynsia cf. multidentata. Jiná chovaná populace, pocházející z Uruguaje, si vlastních mláďat nevšímala, zato velmi „spolehlivě” selektivně vybírala v hejnu vlastního potěru mláďata jiných druhů živorodek (Slaboch). Mladé rybky jsou tečkované a už ve věku 4–5 týdnů můžeme podle začínajícího vývoje gonopodia rozlišit samečky. Při odchovu potěru se nejlépe osvědčili nauplie žábronožky solné, vhodnou potravou je i drobný zooplankton, v nouzi i umělá sušená krmiva.

Podle Dokoupila /2/ se J. multidentata zdržuje nejraději při dně. Zkušenosti s importovanou J. cf. multidentata jsou jiné. Ryby této populace vyhledávají horní třetinu nádrže (výška 40 cm), přičemž s oblibou stojí pod splývavými listy rostlin těsně pod hladinou. Souvisí to zřejmě s tím, že dávají přednost sbírání potravy s hladiny, příp. z horní části vodního sloupce. Přímo ze dna však berou jen opravdu velmi oblíbenou potravu, jako například pakomáří larvy. Nejsou tak obratnými a rychlými plavci jako například mečovky, ale příliš za nimi nezaostávají. Samičky, kterým vadí soustavné pronásledování páření chtivých samečků, se schovávají buď do hustější vegetace, nebo si lehnou přímo na dno, přičemž si v něm často prudkými pohyby vytvoří jamku, takže se k nim samečci nedostanou.

I když není jisté, jestli všechny námi chované a na fotografiích prezentované jenynsie  patří ke stejnému druhu, jejich bionomie na přírodních lokalitách i projevy v akváriích jsou v mnohém shodné. Drobné rozdíly jsou pravděpodobně výsledkem chovu různých druhů, nebo také specifických podmínek u každého ze tří autorů. I přes ojedinělou formu živorodosti, charakteristickou pro zástupce rodu Jenynsia, se určitě tyto zajímavé živorodky nestanou běžně chovanými rybami. Nemáme sice déle trvající zkušenosti s jejich chovem, ale zdá se nám, že oproti zástupcům živorodek z čeledi Poeciliidae, dochází u jenynsií  mnohem rychleji k „úpadku” a ztrátě životaschopnosti. Může to samozřejmě souviset s ne zcela optimálními podmínkami chovu, které jsou v moderních bytech mnohem „monotónnější” než v přírodě. I když jsou v jejich domovině běžnými druhy, jejich importy jsou většinou individuální a velmi zřídkavé, proto „oživení krve” se dá očekávat jen spíš výjimečně.

Zdroj:

1. Breder, C. M. jr., Rosen D. E., 1966: Mode of reproduction in Fishes. Mus. Nat. Hist. Press, Garden City, New York.

2. Dokoupil, N., 2001: Živorodka lagúnová Jenynsia multidentata (Jenyns, 1842). Akvatera, 7 (6): 2–4

3. Ghedotti, M. J., 1998: Phylogeny and classification of the Anablepidae (Teleostei, Cyprinodontiformes), 561-582. In: Phylogeny and classification of neotropical fishes. L. R. Malabarba, R. E. Reis, R. P. Vari, Z. M. Lucena a C. A. S. Lucena (eds.) dipucrs, Porto Alegre, Brasil.

4. Lagler, K. F., Bardach, J. E., Miller, R. R., Passino, D. R. M., 1977: „Reproduction” In: Ichthyhology. J. Willey and Sons, New York, N. Y., 2 vyd.

5. Slaboch, R., Májsky, J., 2006: Živorodky pod Jižním křížem. Akva tera fórum, 2 (7): 20–24.

6. Turner C. L., 1940: Adaptations for viviparity in Jenynsiid fishes. J.Morph. 67 (2): 291–296.

7. Turner, C. L., 1957: The breeding cycle of the South America fish Jenynsia lineata, in the Northern Hemisphere. Copeia 1957 (3): 195–203.