Libor Balnar, RNDr. Roman Slaboch

článek byl uveřejněn v časopisu Akvárium Terárium, 4/2007, str. 24

V pořadí čtvrtý ze 17 dosud popsaných druhů mečovek (dalších 9 druhů rodu Xiphophorus jsou platy) byl objeven dr. Myronem Gordonem a jeho dvěma asistenty Whatzelem a Rossem 20. dubna roku 1932 poblíž městečka Axtla. To leží na břehu Río Axtla, které je součástí povodí Río Panuco a širšího systému Río Montezuma. V celé zmiňované oblasti byla tato mečovka potvrzena také následným výzkumem dr. Gordona na jaře roku 1939, čímž bylo prokázáno, že se nejedná o zakrslé jedince jiného druhu. Na všech známých lokalitách žije společně s dvěma dalšími zástupci rodu Xiphophorus - cortezi a variatus. Na rozdíl od nich je ale velmi drobným druhem. Po 4 letech dalších průzkumů a srovnávacích studií byla popsána jako Xiphophorus pygmaeus Hubbs & Gordon, 1943, česky mečovka trpasličí.

Samci zpravidla nepřesahují 3,5 cm a samice bývají maximálně o 1 cm delší. Samice mají tvar těla dokonale typický pro všechny mečovky, barva je temně okrová s výrazným kovovým leskem. Samci jsou naopak až netypicky nízcí, silně zploštělí a celoplošně okroví, v některých populacích intenzívně zlatožlutí. Mečík mají pouze někteří jedinci, ale je spíše jen naznačen mírným protažením bezbarvých paprsků ocasní ploutve. Je ještě nenápadnější, než u mečovky Birchmannovy (Xiphophorus birchmanni). V literatuře je pravidelně zmiňována potřeba velkých nádrží, doporučován je minimální objem 100–150 l. Protože však na rozdíl od jiných druhů mečovek nejsou X. pygmaeus příliš aktivní plavci, ukázala praxe, že tak velké nádrže nejsou nezbytné. Je ovšem pravda, že vyšší hustota jedinců v menším akváriu (60–80 l) vede k prudkému snížení počtu mladých, takže místo průměrných vrhů 5–7 mladých, rodí samice maximálně 2–3.

Pozorování několika generací v rozdílně velikých nádržích nás dovedlo k zajímavému závěru; v prostorných nádržích jsou samci teritoriální a jejich agresivita při ochraně teritoria může vést až k usmrcení soupeře. Alfa samec je tmavší, spíše okrový, ploutve má kouřově žíhané a ocasní ploutev je tmavě lemována. Naproti tomu submisivní jedinci jsou světlí, všechny ploutve mají transparentní, chovají se velmi nenápadně a ve snaze uniknout před dominantním samcem se často přímo „zavrtávají“ do dna [Balnar]. V menších nádržích se naopak teritorialita prakticky neobjevuje – v podstatě není co hlídat – a hierarchie jedinců není jednoznačně určitelná. Typické zbarvení alfa samců se objevuje zřídka, u různých samců a pravděpodobně jen ve spojení s náladou [Slaboch].

Dovolte ještě malé odbočení, týkající se zabarvení samců; starší literatura, ale i současná německá uvádí, že žlutou barvu mají pouze dominantní samci a ostatní jsou tmavší (okroví). Nejen podle našich pozorování je to právě naopak. Tento omyl může vzniknout při chovu malého množství dospělců, kdy nemusí být při povrchním pozorování jasné, který z nich je dominantní samec a je zde teoreticky možná záměna žlutého submisivního samečka s o něco tmavším dominantním. Tento jev je natolik zvláštní a v obecných zkušenostech nepravděpodobný, že si zasloužil podrobnou studii a důvody jsou již známy; tmavší, méně nápadní samci lépe odolávají predačním tlakům, žijí déle a samice je preferují ve 2 ze 3 pokusů o páření.

Na rozdíl od většiny ostatních zástupců rodu Xiphophorus vyhovuje mečovce trpasličí i voda mírně kyselá. Nesmí být ovšem zatížena metabolity, což rybky špatně snášejí - stávají se plachými a vegetaci opouštějí jen na krátko při krmení. Nižší obsah kyslíku ve vodě ihned indikují „lapáním“ atmosférického kyslíku při hladině. Tyto nároky jsou dány lokalitami v jejich domovině, kde žijí v chladnějších (kolem 22°C) rychle tekoucích potůčcích. Chovná nádrž nemusí být příliš zarostlá, protože rybky nejsou bojácné a úkryty vyhledávají pouze samice těsně před porodem. K tomu jim stačí trs jávského mechu. Díky prakticky nulovému kanibalismu, proplouvají mláďata bezprostředně po vrhu celým vodním sloupcem a ihned přijímají potravu. Při krmení živou potravou jsou mláďata vitální a i ztráty jsou minimální. Rostou však poměrně pomalu a první jedinci pohlavně dospívají po 4 měsících. Jedná se ale prakticky výhradně o samice, samci dospívají přibližně o dva měsíce později.

Ideální je pro ně jednodruhové akvárium, ale je možný i chov s jinými drobnými živorodkami. Dobré zkušenosti jsou např. s Poecilia wingei (Endlerka). Přestože se nemnoží nijak překotně, je schopna po nějaké době „zamořit“ akvárium podobně jako Heterandria formosa. Narozdíl od ní ale vyžaduje opravdu čistou vodu s minimálním obsahem dusíkatých sloučenin. Její pravidelná výměna je tedy nutná.

Mečovka trpasličí není sice vysloveně obtížně chovatelnou živorodkou, vyžaduje však větší pozornost. To ovšem řada akvaristů neakceptuje, protože nároky živorodek obecně srovnávají s nároky pavích oček. Proto se tato drobná mečovka mezi akvaristy šíří jen velmi pomalu.

Literatura:
Jacobs, K., (1971): Livebearing Aguarium Fishes. Studio VISTA Ltd.; London, 459 pp.

Kingston, J. J., Rosenthal, G. G., Ryan, M. J., (2003): The role of sexual selection in maintaining a colour polymorphism in the pygmy swordtail, Xiphophorus pygmaeus. Animal Behaviour, 65: 735–743

Meyer, M., (1985): Lebendgebärenden Zierfische Arten der Welt. MERGUS; Hongkong, 496 ss.

Quante, A. K., (2007): Muntere Zwerge. DATZ, 6: 12-13

Wischnath, L., (1993): Atlas of Livebearers of The World. T.F.H. Publications, Inc.; USA, 336 ss.