Norbert Dokoupil, RNDr. Jozef Májsky, RNDr. Roman Slaboch článek byl uveřejněn v časopisu Akvárium Terárium, 3/2007, str. 20  Přestože živorodky patří k rybám nejčastěji chovaným v akváriích, platí to jen pro zástupce čeledi živorodkovitých (Poeciliidae). Podstatně méně často jsou chovány druhy z čeledi gudeovitých (Goodeidae) a pro většinu chovatelů, ale i ichtyologů, jsou téměř neznámé živorodé ryby z čeledi hladinovkovitých (Anablepidae).
Ještě donedávna do této málopočetné čeledi patřili jen „čtyřocí” halančíci z rodu Anableps, nověji do ní byly zařazeny také rody Oxyzygonectes a Jenynsia. A právě unikátní Jenynsie, se kterými si zoologové nikdy nevěděli moc rady, prodělaly celou řadu systematických kolotočů. Od původního rodu Lebias (Goldfuss, 1820) do kterého Jenyns-Blomfield zařadil v roce 1842 první popsaný druh – L. lineata, následoval přesun do rodu Fitzroyia, kam je roku 1907 přiřadil Eigenmann. Je zajímavé, že rody Fitzroyia i Jenynsia vytvořil v jediném roce 1866) londýnský zoolog Günther na počest pánů R. Fitzroye (kapitána britské lodi Beagle při historické plavbě Ch. Darwina) a L. Jenynse, zoologa Cambridge University Museum of Zoology, který je autorem „sekce ryb” v Darwinově publikaci z této cesty. K současnému zakotvení těchto živorodek v rodu Jenynsia došlo roku 1940 díky Fowlerovi.  Po jistou dobu měly jenynsie dokonce vlastní, samostatnou čeleď Jenynsiidae. Po několika letech argumentací Hubbse a Rosena byly, přestože mají se zástupci rodu Anableps společné jen některé znaky, nakonec přeřazeny do čeledi Anablepidae. Chybí jim především horizontálně rozdělené oko, jehož horní polovina sleduje dění nad hladinou a dolní polovina pod hladinou. Spojují je však jiné znaky, například ty, které souvisí s reprodukcí. Na přenos spermií u samců slouží specificky utvářený pářící orgán – gonopodium. Na rozdíl od samců čeledi Poeciliidae, u kterých není duté a vzniká modifikací 3. až 5. paprsku řitní ploutve, podílí se na jeho tvorbě u samců jenynsií kromě části ploutve také prodloužená genitální papila. Tento unikátní rourkovitý pářící orgán je pozoruhodný zejména tím, že jím samci mohou otáčet jen jedním směrem – doprava nebo doleva. Geneticky podmínění „praváci” (dextrální) a na druhé straně „leváci” (sinistrální) tak mohou kopulovat pouze z jedné strany /1/. Protože samičky mají genitální otvor uložený stranově excentricky, je úspěšné páření realizovatelné pouze mezi „pravákem” a „levačkou”, resp. u opačně sestavené dvojice. Američtí vědci tvrdí, že v populacích mírně převažují praváci s levačkami, německá literatura uvádí poměr přibližně 1:1.
 Neméně zajímavý je i způsob vývoje a výživy zárodků. Zárodky jenynsií leží v ovariální dutině samičky bez vaječného obalu. Chybějící žloutkový váček nahrazuje specifický způsob výživy pomocí tzv. pseudoplacenty. Jedná se o druh viviparie, která je však jiná než u živorodek z čeledi Goodeidae. U gudeí mají „pupeční šňůry” (trofoténie) charakter provazcovitých útvarů, které vyrůstají z anální oblasti embrya a jsou spojené se stěnou dutiny vaječníku. U trofoténií zástupců rodu Jenynsia je tomu obráceně. Vyrůstají z epitelu vaječníku, přičemž pronikají žaberním otvorem do úst embryí. Matka takto nejenom zásobuje zárodek potřebnými látkami (kyslíkem, živinami, vitamíny), ale současně odvádí škodlivé metabolity /6/. Je zajímavé, že žaberní víčko na straně kudy trofoténie vnikají, pozastavuje svůj růst a jeho vývoj pokračuje až po narození (ze zkušenosti ale můžeme říci, že tato nesouměrnost je velmi nenápadná). Vědci zjistili /4/, že při vývoji dochází k resorpci určitého počtu zárodků. Předpokládá se, že se tak děje ve prospěch těch embryí, jejichž vývoj pokračuje. Chovatelé živorodých ryb zjistili také další zajímavý fakt související s oplodněním samic. Přesto, že u gudeí i jenynsií se vyvinul podobný matrotrofní způsob výživy zárodků, u prvních oplození do zásoby není možné, zatímco u zástupců rodu Jenynsia, stejně jako i u řady druhů čeledi Poeciliidae, byl zjištěn opakovaný porod po jednom oplození (u Poecilia reticulata je spolehlivě doloženo 9 porodů po jediném oplození).
Jak jsme již naznačili výše, taxonomie rodu Jenynsia (Günther, 1866) prošla v 19. a 20. století řadou změn. Po zatím poslední revizi, kterou provedli v letech 1995 a 1996 Ghedotti a Weitzman a doplnění o nově popsané druhy, zahrnuje v současnosti 13 druhů: J. alternimaculata Fowler, 1940 J. diphyes Lucinda, Ghedotti & Graça, 2006 J. eigenmanni (Haseman, 1911) J. eirmostigma Ghedotti & Weitzman, 1995 J. lineata (Jenyns, 1842) J. maculata Regan, 1906 J. multidentata (Jenyns, 1842) J. onca Lucinda, Reis & Quevedo, 2002 J. pygogramma Boulenger, 1902 J. sanctaecatarinae Ghedotti & Weitzman, 1996 J. tucumana Aguilera & Mirande, 2005 J. unitaenia Ghedotti & Weitzman, 1995 J. weitzmani Ghedotti, Meisner & Lucinda 2001
Ghedotti (1998) přitom revalidizuje i staré opisy: - pygogramma Boulenger, 1902 - maculata Regan, 1906 a na základě fylogenetické analýzy morfologických dat rozlišuje dva podrody – Plesiojenynsia (5 druhů) a Jenynsia (8 druhů). 
V akvaristické literatuře se uvádí jako v evropských akváriích občas chovaný druh J. lineata. Pravděpodobně jde ale o omyl a ve skutečnosti se jedná o J. multidentata /2/. Tento druh, typický krátkými podélnými čárkami a tečkami na bocích, je rozšířený na velké části jihoamerického kontinentu, počínaje jihovýchodní Brazílií (Rio de Janeiro) přes vnitrozemí Paraguaje, podél atlantického pobřeží Uruguaje až do severní Argentiny (okolí Buenos Aires) a zasahuje i poměrně hluboko do jejího vnitrozemí. Najdeme ho na úrovni mořské hladiny i v nadmořské výšce okolo 2 tisíc metrů, z toho vyplývá, že jako druh snese značné teplotní výkyvy. Tolerantní je i k různému složení vody. Některé populace žijí ve sladkých vodách, jiné výhradně v brakických, vždy však v mírně proudících vodách, a některé i ve vodě mořské. V případě na první pohled stojatých brakických lagun je proto potřebné hledat rybky u (alespoň periodických) přítoků. Například jenynsie dovezené do Evropy z Lagoa Rodrigo de Freitas, ležící v centru Rio de Janeiro, žijí sice v brakické laguně, ale vyhledávají místa s nižší salinitou (0,1-0,2 ‰), které jsou situovány při ústí sladkých komunálních odpadních vod. Z argentinských lokalit (Laguna Alisna a Cochicó) je udávaná salinita 0,276, resp. 0,656 ‰. Naše zkušenosti /5/ také potvrzují velkou odolnost těchto živorodek (Jenynsia cf. multidentata) ke změnám složení vody. Ve vnitrozemském argentinském slaném jezeře Mar Chiquita (1 800 km2)  u městečka Miramar stupnice našeho konduktometru (do 9990 μS) na slanost vody nestačila (uváděná salinita je podle objemu ročních srážek až 250 ‰, pro srovnání – Mrtvé moře má 200–280 ‰). Teplota v jezeře byla 31 °C a pH 9 (leden 2006). Necelých 300 km jižně od Buenos Aires (asi 36,5 rovnoběžka) na okraji přímořského městečka Sant Clemente del Tuyú jsme lovili jenynsie v kanálech ústících přímo do Atlantiku. Mořský příliv tyto lokality pravidelně zaplavuje, takže ryby musí během 24 hodin vystřídat život v mořské, (brakické) i sladké vodě, jejíž pH kolísá minimálně v rozmezí 7,5 až 8,5. Místní druh se zde musel vypořádat také se značnými teplotními výkyvy. V zimním období se průměrné teploty pohybují okolo 10 °C (podle databáze Wunderground klesly v roce 2005 dlouhodobě až na 3 °C), zatím co v létě dosahují až 30 °C. Na obou uvedených lokalitách se nevyskytovala žádná submersní vegetace. V případě ohrožení se ryby ukrývaly na dně, kde mezi kameny, kořeny a komunálním odpadem bylo velmi obtížné je ulovit. Podle Turnera /7/ má v Argentině na reprodukci J. multidentata větší vliv fotoperioda, než teplota. Zkracující se podzimní dny přeruší rozmnožování, které se obnoví až v jarním období. Tehdy se rodičovská generace začne znovu rozmnožovat, stejně jako jejich potomstvo, které přes zimní období pohlavně dospělo. Pokračování... |
